Prostředí ve kterém žijeme je tvořeno obrovským množstvím částic. Jsou malé, poměrně blízko sebe. Pohyb každé částice vždy nějakým způsobem ovlivňuje své okolí.
Elektromagnetické vlnění je pohyb vyvolán částicemi s elektrickým nábojem. Tento pohyb má 2 složky elektrickou a magnetickou.
Na obrázku je znázorněna vlna jedním vybraným směrem. Ve skutečnosti se samozřejmě vlnění šíří všemi směry. Jako třeba na vodě.
Zdroj se může pohybovat různou rychlostí – frekvencí. Sousedící částice si okamžitě vyměňují energii a jsou uváděny v pohyb po vzoru zdroje. Tento elektromagnetický rozruch se šíří prostředím maximální možnou rychlostí – tedy rychlostí světla 300 000 km/s.
S rostoucí frekvencí pohybu se zkracuje vlnová délka – tedy délka jednoho opakování. Různé vlnové délky (frekvence) mají různé označení. Určitou frekvenci – světlo – dokonce dokáže zachytit naše oko.
Označení záření | Vlnová délka λ |
---|---|
Rozhlasové | 1 km – 1m |
Televizní | 1 m – 1dm |
Mikrovlny | 1 dm – 0,1 mm |
Infračervené | 0,1 mm – 1 µm |
Světlo | 1 μm – 10 μm |
Světlo (viditelné) | 400 nm – 800 nm |
Ultrafialové | 10 nm – 1 nm |
Rentgenové | 1 nm – 1 pm |
Gama | < 1 pm |
Uvedený vztah je zcela analogický se známým vzorcem: s = v . t
Vlová délka = dráha, rychlost = rychlost světla c, a čas je dosazen v podobě frekvence, kde platí, že časová perioda T = 1 / f
Po dosazení: λ = c . 1 / f
A kde je zvuk?
Zvuk není elektromagnetické vlnění. Zvuk je vlnění mechanické. Tzn., že pro své šíření využívá jiných vlastností prostředí.
You must be logged in to post a comment.